Jean Cassou stále snil o tom, dát velkému básníkovi Miloszovi tuto otázku, hodnou toho, aby byla vyslovena se vší vážností: - "Jak se daří Vaší samotě?"
Tato otázka má tisíce odpovědí. Kde je ten střed duše, kde leží ten kout srdce a kde je záhyb ducha, kde je velký samotář sám, docela sám? Uzavřený nebo šťastný? Jaké je to útočiště, jaká je to cela, kde je básník opravdovým samotářem? I když se všechno mění také podle rozmarů nebe a barvy snů, každý vjem samoty velkého samotáře musí mít svůj obraz. O takových "vjemech" existují nejprve obrazy. Aby člověk samotu poznal - aby ji miloval, nebo aby se jí bránil, aby byl klidný nebo aby byl statečný -, je třeba si tuto samotu představit. Budeme-li chtít psychologizovat psychický temnosvit, kde je osvětleno nebo zatemněno vědomí našeho bytí, musíme násobit obrazy, zdvojnásobit každý obraz. Osamělý člověk, prožívající slávu samého bytí, se někdy domnívá, že může říci, co je samota. Avšak každému jeho samotu. Člověk, který sní o samotě, může nám vyjevit jenom některé stránky tohoto alba temnosvitu samoty.
A já, který plně prožívám obrazy, jež mi dávají básníci, který plně prožívám samotu jiných, jsem pojednou sám se samotami těch druhých.
Jsem pojednou sám, do hloubi sám, se samotami těch druhých.
Samozřejmě, že je třeba, aby tato touha po samotě byla diskrétní, aby to byla právě samota obrazu. Jestliže mi chce osamělý spisovatel vyprávět o svém životě, o celém svém životě, stává se okamžitě pro mne cizincem. Příčiny jeho samoty nikdy nebudou příčinami samoty mé. Samota nemá historickou minulost. Má celá samota je obsažena v prvotním obraze.
Toto je ten prostý obraz, ten ústřední obraz v temnosvitu snů a vzpomínek. Zasněný člověk sedí u svého stolu; je ve své podkrovní světničce; zapaluje svou lampu. Zapaluje svíci. Zapaluje svou voskovou svíci. Tehdy si vzpomínám, tehdy se znovu nacházím: jsem hlídačem, který tu je. Studuji, jako on studuje. Svět pro mne jako pro něho je těžkou knihou, ozářenou plamenem svíce. Neboť svíce, ta družka samoty, je především družkou osamělé práce. Svíce neosvětluje prázdnou celu, osvětluje knihu.
Je noc a já jsem sám, jen s knihou, která je ozářená svící - kniha a svíce - dvojí ostrůvek světla proti dvojicím temnot ducha a noci.
Studuji! Jsem pouze subjektem slovesa studovat.
Myslet se neodvažuji.
Jedině filosofové myslí dříve, než studují.
Avšak svíce uhasne dříve, než je ta těžká kniha pochopena. Člověk nesmí nic ztratit z doby, kdy svíce svítí, z velikých chvil pílí naplněného života.
Jakmile však pozvednu oči od knihy, abych se podíval na svíci - místo toho, abych studoval -, sním.
Tehdy se hodiny vlní v bdělé samotě. Hodiny se vlní mezi zodpovědností za poznání a svobodou snění, tou příliš snadnou svobodou osamělého člověka.
Obraz člověka, který bdí nad svící, stačí mi k tomu, abych sám podnítil tento zvlněný pohyb myšlenek a snů. Ano, zasněný člověk, který je středem obrazu, by mě vyrušil, kdyby mi vyprávěl o příčinách své samoty, nějaký dlouhý příběh o zradě na životě. Ach! Má vlastní minulost stačí, abych se zabarikádoval. Nepotřebuji minulost jiných. Potřebuji však obrazy jiných, abych dal jinou barvu svým. Potřebuji snění jiných, abych si vzpomněl na svou práci pod malými světýlky, abych si vzpomněl, že i já jsem byl člověkem, zasněným nad svící.

(G. Bachelard - úryvek z knihy Plamen svíce)