Píseň pro anděla

S čajem nechutně páchnoucím po citrónu,
na židli shrbená,
jsem nám dala svobodu.

O svého anděla tolik jsem stál,
svíral ho v náručí, dusil ho tím,
Čím větší já byl, tím menší se zdál,
chřadl mi zoufalý, měnil se v stín…
A já se slitoval, volnost mu přál.

Vrátil jsem andělu nebeský klid -
tichoučký sen mi zaň zástavou dal.
On se teď vznáší a já vím, jak žít,
známe se líp, něž kdy sebe jsem znal.

Můj strážný anděl už nedrží stráž -
křídla svá rozprostřel k tichosti hvězd,
Pouta mých samot a půlnočních cest
se smíchem odhodil: "Tady mě máš."
Ode všech úzkostí může mě vést
můj anděl strážný, jenž nedrží stráž.

(R. M. Rilke )