Tma, kapky a růže

Přes sklo oken najednou není vidět,
Ten strom, co mi kouká do pokoje celý den,
Ten se ztratil, ani jsem ho neviděl mizet,
Padla noc a stejně tahle samota není sen,
Tak koukám do temnoty,
Cítím jak mne tlačí boty,
Ty prsty co jsou unavený,
Na márniční visačku připravený.

Za okny se rozprostřel závoj pohřební,
Hledím do toho stříbrného oka noci,
On roní slzy, ty hvězdy co tichem zní,
Tichem co mi rve uši a vyvolává ten pocit,
Že jako je měsíc na nebi sám,
Tak i já si teď v tomhle pokoji připadám,
Že jako on se ztrácím a ubývám,
Do černých mraků pomalu odplouvám.

Přeci jen slyším za oknem zvuky,
Jaký odvážlivec tropí hluk v téhle tmě?
To na parapet ťukají dešťové kapky,
To se moje slané slzy prosakují do země,
Do polévky voda slaná,
Bez slzí by stejně byla planá,
Stejně nepozřu ani lžíci,
To spíš měsíc vzbudí slunečnici.

Jak je možné, že tak najednou je za oknem tma,
Že ti, co koukali do mého pokoje den co den,
Jsou náhle pryč a i kdybych se opřel do toho skla,
Nevrátí se, nejsou mrtví to uběhla řeka času jen,
Zapomněli a dál žijí,
Kapky do parapetu bijí,
Závidím jim, je jich tak moc,
Přesto nekřičím o pomoc.

Ta tma za okenicí mne objímá jako starostlivá máma,
Co já vím jestli se ti přátelé a ty lásky ztratili v ní,
Jestli se v té černotě ztratilo i to co bylo mezi náma,
Hrdinové mého příběhu života pomřeli a jinde sní,
Blíží se souboj, ten úplně poslední,
Tuším, že zbývá mi jen pár dní,
Topím oči v záři hvězd,
Je tady konec všech cest.

Za oknem někdo zmáčkl vypínač a zhasnul svět,
Přesto ten strom co jsem vídal je tady,
Jsem to já, pokroucený a křehký jako růže květ,
Zvadlý a seschlý, umořený hlady,
I když s plným břichem,
Hladovím tím tichem,
Tak zaťukej mi ještě na parapet,
ještě na chvíli rozsviť ten můj šedivý svět.

(Demimortuus)