Já a Tristan

Směj se mi, máš důvod,
jsem směšný svou vážností,
a snad k politování,
svojí duše dětskou křehkostí.

Zahraju Ti klidně toho frajera,
není na tom nic tak těžkýho,
však proč to dělat? Co z toho?
Když vlastně chceš někoho jinýho.

Nač si dělat násilí?
To radši vstoupím na jednu z plachetnic,
a vypluju k dalekým pevninám,
pošlu Ti pár barevných pohlednic.

Cožpak by dnes Tristan našel svou Izoldu?
Myslím, že by steskem pošel spíš,
nu možná byl právě on ten frajer,
snad tohle je ke všemu ten klíč.

Tak jsem jednoho dne přestoupil,
z jedné lodě na druhou,
a vydal se jinam, zapomenul na ni,
převázal ráhno černou stuhou.

Pak jsem po čase i tuhle loď opustil,
a vydal se do nitra země,
náhle před sebou muže zřím,
je skloněný a pláče zřejmě.

Ptám se ho "co jsi zač?",
"Jsem Tristan", odvětí mi,
otře dlaní oči a vzhlédne,
sedám si k němu na zemi.

"Proč truchlíš brachu?" ptám se ho,
však dopřed vím proč lká,
našel svou Izoldu - lásku i bolest,
proto teď srdce na prach má.

(Demimortuus)