Krajina dlouho tesknila

Krajina dlouho tesknila,
Měnila se a měnila,
Umírala a mizela,
Jen obdiv jednoho dědečka sklízela.

Bez luk a lesů,
Bez tanců a plesů,
Pořádaných včelami a stromy,
Těmi obrovskými domy,
Jenž nejhezčí jsou vedle sebe,
A ještě víc, když tam vidím Tebe,
Buď v listech, nebo kmenech,
Tvůj obličej vidím vždycky jako ve snech,
Ale listy spadají, kmeny kůru ztratí,
A dědeček volné chvíle krátí,
Na stromy zíráním a vzpomínáním,
Na tu tvář, co měl tak rád,
Nechal jí odejít, teď musí se smát,
Vlastní víře, hlouposti a rychlosti,
S jakou odevzdal své srdce té bytosti.

Pořád v nich však viděl krásu,
Lidstva a hlavně něj spásu.

(Garfix)