Nahoře na střeše

Nahoře na střeše člověk stál,
Jeho život pomalu tál,
Měnil se v počátek svůj,
Život je stejně jen hnůj,
Pomyslel si skokan smutně,
Nikdo mě beztak nemá rád,
Smrtka mezitím olízla se chutně,
Nikdo se po mě nebude ptát,
Zmizím jednou pro vždy,
každý se mi dokázal smát,
snad si uvědomí křivdy,
které na mě spáchali,
když se se mnou nejdřív smáli,
a pak se mě zdráhaly,
tak málo mi dali,
a vzali tak hodně,
nemám je vůbec rád,
teď se mi chce z toho smát,
život jde pořád rovně,
nikde žádná možnost,
člověk ztrácí soudnost,
ztrácí se sám v sobě,
v jakékoli době.

Najednou už nechtěl skočit,
Chtěl už jen tak vyvádět,
Celý svět se přestal točit,
Když lidi začali podvádět.

Už neměl co ztratit,
Zjistil že nic neměl,
Na co život si hatit,
Když žít zapomněl?

Vrátil se zpátky,
Nikdo ho neměl rád,
Nikdo ho nechtěl znát,
Jejich život byl krátký,
Aby to mohli pochopit,
Že majetek se nedá uchopit,
Nejšťastnější člověk je,
Když najde si pravého přítele,
To bohatství je největší,
K životu však nestačí.

(Garfix)