Angie a Bílá Lilie V.

Probudila jsem se s křikem, ječela jsem a kopala kolem sebe, strhla jsem několik větví, Lilia se mě snažila utišit: "Angie, klid, šššš, klid! Angie! Angie!" ale já ji neposlouchala. Skrze jednu větev probleskl malý paprsek slunce, já křičela dál, teď umřu, teď umřu!
Dostala jsem facku. Teda, ne facku, ale tělem mi projelo takové bouchnutí, i když nebolelo. Mé tělo bezvládně spočinulo na svém místě a já jenom vyděšeně koulila očima. Dívala jsem se na ten nepatrný slaboučký pramínek světla, který mě naštěstí minul, ale stále představoval nebezpečí. Lilia se pevně soustředila na onu odhrnutou větev, bránila jí v tom však moje roztržitost, a tak se úplně vyčerpala, než ji konečně vrátila na své místo. Pár minut jsme pak ležely a nic neříkaly.
"To bylo o chlup," hlesla jsem provinile a Lilia si jenom povzdechla. Připomínalo mi to: "Ach jo, holka, ty mi přinášíš samý problémy." Opět bylo chvíli ticho. "Kdo je Silverio?" odvážila jsem se až po dlouhé době zeptat. "Můj přítel." Řekla mi Lilia a vzbudila tím pocit, že mi teď řekla něco hrozně důležitého a intimního, proto jsem se dál neptala.
"Můj milenec," prohlásila teď, jakoby od poslední vyřknuté věty neuplynula celá hodina, jako že uplynula. "Pomáhal mi sjednotit hnutí proti Temné monarchii." "Co je to?" následovala očekávaná otázka. "Dříve to nebylo jako teď. Upíři byli všude. I na královském dvoře mé země, aniž by si toho někdo všiml." Nedokázala jsem si představit svět, kde žije démon a člověk vedle sebe, to přece nejde! "Ale jde," navázala na mou myšlenku Lilia a pokračovala: "Jejich vliv začínal být pěkně nebezpečný, a tak netrvalo dlouho a objevili se odpůrci. Pomálo upírů, kteří na rozdíl od lidí věděli, o co běží. Ti pak nabírali slabé a zoufalé vesničany, na nichž se tvrdost Temné monarchie podepsala nejvíce. Ovšem byli mezi nimi i tací, kteří přišli zradit pro peníze, nebo pro pomstu upířímu národu." Následovala další pauza. "Hnutí se rozpadlo naší smrtí. Ze Sedmi Moudřejších nezůstal jediný." Poslední větu jsem nechápala. "Karin, Leon, Ryss, Ludvík, Jochs, Silverio a já."
"Karin jsme ztratili při tajném průniku do Hradu. Ludvíka a Jochse v bitvě ve velkém sálu a my zbylí zemřeli na…" "Slunce," odtušila jsem odpověď. "Nikdo nečekal zradu Terezie. Byla z nás snad nejčistší. Ale rodinná msta byla to jediné, pro co žila, a pro co nás zabila."

Hned, jak jsem vysvětlila Angie část své minulosti, ulevilo se mi, ale vzápětí mě trápilo, že se jí teď budu muset zpovídat. Slunce zapadlo před okamžikem a my se ihned vydaly na cestu k městu. "Byl hezký," ozvala se najednou Angie. "Ano, byl překrásný." Souhlasila jsem s ní, kousl mě ale pocit žárlivosti, Silverio je jenom můj! "Jak jste se potkali?" zeptala se hladově.
"Ah, to si přesně pamatuji." Má hostitelka se jmenovala Aleskia, ale všichni jí říkali Skio. Byla zahrádkářkou, pro což se už několikrát dostala do sporu se zarputilým panem kazatelem. Jednou, byl právě nov, se tajně vydala ukrást pár bělic modrokvětých pod okno kláštera, kde rostly jediné široko daleko.
Právě když se shýbla nad onou křehkou květinkou, uslyšela přes okno hluboký, dunivý hlas samotného pana Otce: "Nemáš se čeho bát, mé dítě. Zdi kláštera jsou bezpečné." A hned nato slabý, ševelivý hlásek: "Ano, Otče, já vím. Ale noc je vždy tak tmavá…" Procházeli právě kolem okna, když páter promluvil: "Zastav se, dcero." Novicka poslechla bez reptání. "Polib můj kříž." Skia nakoukla špinavou okenicí, kde spatřila dívku v bílém rouchu, jak se sklání nad náhrdelníkem pana Otce. Náhle znehybněla. Pomalu se napřímila a Skia viděla, jak má v očích prázdno.Musel ji nějak zhypnotizovat, řekla si, ale nemohla si vzpomenout na žádnou bylinu, která to umožňovala. Páter se nad novicku sklonil a políbil ji na krk. No tohle, samotný představený a takhle obtěžuje mladé dívky! Pravda, nové jeptišky byly vždy podivně bezduché, natož staré, které se uzavíraly v klášteře a nevycházely na slunce. Jen párkrát jste je mohli vidět procházet se v noci klášterní zahradou, ale že by to způsoboval páter?
Bělice zašustily, jak se o ně Skia otřela sukní a Otec vzhlédl. Měl bradu od krve! V náručí se mu houpala bezvládná, ale stále živá dívka a on na Skiu upřel ty černé oči. Pak už si moc nepamatovala. Přes den se ji snažil zhypnotizovat, jenže její bylinky ji chránily před takovými silami, a tak z ní těsně před smrákáním udělal upíra. Jaký to paradox, že samotný Otec byl Pánem upírů, neboli Zploditel, jeden z mála, který dokáže obnovovat naše řady.
Skiu skoro celou vysál tak, že málem zemřela, ale na to si dával moc velký pozor. Mohla jsem tak jenom špetku po špetce sbírat síly na její uzdravení a sledovat, jak Otec svolává shromáždění, ukazuje sedlákům mé prodloužené zuby a purpurové zornice, které souvisejí s očarováním hostitelových očí. Pak mne dovlekli na popraviště přímo u řeky, kde se mimo jiné usvědčovaly čarodějnice házením do vody. Stála jsem tam na vratkých nohou přivázaná ke kůlu, nebe bylo ještě modré, ale přesto byla tma, a kolem mě házeli na hromadu roští a klády, aby dřevo dlouho hořelo. Věděla jsem, že otec přihodil pár magických kapek na dřevo, očarovaný oheň hoří rychleji a spolu s magií ohně samotného spálí tělo dřív, než se stačí regenerovat.
Voda se již dávno vylila z břehů a zaplavila lidem kotníky, oni ale stále čekali a hltali každé páterovo slovo: "Jako zplozenec Ďáblův budeš upálena ve jménu Boha!" zakončil prohlášení a poručil si pro pochodeň. Napětí plné touhy po mé smrti ale přerušil něčí hlas. "Myslím, že ne." Všichni se ohlédli, dokonce i já našla sílu zvednout hlavu a podívat se na Něj.
Na plochém kameni, vyvyšujícím se z vody, stál muž v plášti, se kterým si pohrával vítr. Polodlouhé, pravidelně zvlněné kaštanové vlasy mu poletovaly okolo tmou zahaleného obličeje, já ale věděla, že jeho oči budou barvy moudré země a hloubky nekonečného oceánu. Vytáhl pár kamenů z kapsy a hodil je do vody- ty jako zázrakem vzplanuly a začaly rejdit po hladině mezi vesnické obecenstvo. Ženy počaly vřískat, muži křičeli něco ve smyslu: "Ďáblova kouzla! Ďáblovy kameny!" a všichni prchali, až na jednoho- kněze, který stál na svém místě a propichoval mého zachránce pohledem. A až na mě, ale vzhledem k tomu, že jsem se nemohla hnout, se to nepočítá. Otec se dotkl svého kříže, aby načerpal energii, a připravil se vyslat nějaké kouzlo, které by dostatečně potrestalo viníka takového druhu. Tajemný ale vymrštil stříbrnou dýku dřív, než jsem stačila mrknout, a ta se Otci zabodla přímo do šperku. Páter se dotkl krvácejícího břicha a svezl se na zem, můj zachránce ke mně přiběhl.
"Můžeš chodit?" zeptal se s takovou něžností v očích, že se mi opět rozklepala kolena. Znovu jsem se naň podívala, uvědomila jsem si, jek jsem rozcuchaná a vypadám jisto jistě hrozně, a zakroutila hlavou. Opatrně mě odvázal a přehodil si mé čerstvě oživené tělo přes rameno, pak mě odnesl do své skrýše. Dodnes nevím, proč to udělal.

"To je tak romantický," povzdechla jsem si. Před sebou jsem uviděla slabé světlo. "Tržnice," řekla Lilia dřív, než jsem se stačila zeptat. "Koupíme něco? Máme přece pár drobných od tamtěch," upírů, chtěla jsem říct. "Jistě." "Fajn, mám chuť na něco dobrýho." Chvíle ticha. "Nepotřebuješ jíst." Tak to mě zarazilo. Procházely jsme malou uličkou, sem tam kolem postavy zahalené tmou, po obou stranách na nás koukali prodavači se svými stolky. Nevykřikovali, tak, jak jsem byla zvyklá na tržištích, jen sem tam někdo polohlasem něco prohodil k zákazníkovi či naopak. "Je to noční tržnice, pochybné zboží, pochybní zákazníci. Nechtějí lákat cizí oči, jen čekají na něčí zájem." vysvětlila mi Lilia, cítila jsem, jak si opět vzala naprostou vládu nad tělem, jenom mě nechala se koukat.
Zastavily jsme až na konci, u jednoho z mála obchůdků, který měl střechu. Bez pozvání jsme vstoupily dovnitř, kde postával starší muž v turbanu. "Dobrý den, milostivá," pronesl ochotně a uklonil se, ne však tak hluboko, aby z nás spustil oči. "Přála byste si?" Chvíli jsme se tiše rozhlížely, narazily jsme asi na ten nejlepší obchod, stan byl malou plachtou rozdělen ještě na zadní místnost, a to už je luxus. Vepředu skoro nic nebylo. "Přála bych si meč." Pronesla Lilia chladně mým hlasem, i když, jinak jsem ji vlastně nikdy ani neslyšela, jenže když mluví ke mně, mluví dovnitř, a to pak zní trochu jinak. Prodavač kývl a optal se: "Mohu vědět přesněji?" "Dlouhý, tenký, rychlý, středně úzký," vzpomínala Lilia na svou nejoblíbenější zbraň, kterou ztratila při své smrti v Praze. Nemohly jsme si dovolit stříbro nebo tepání, měly jsme jenom několik mincí.
Hned, jak prodavač přinesl tři meče v látce, počala Lilia zkoušet, jestli padnou do ruky. První vyloučila okamžitě, na druhém váhala a třetí byl moc těžký. Znovu zakroužila druhým mečem ve vzduchu a hlesla: "Kolik by stál?" Opálený muž si od ní vzal meč zpátky a povídá: "Osmnáct?" "Dám dvanáct mincí." řekla skálopevně Lilia. "Oh to ne, víc jak pod šestnáct nemohu jít, má paní," zahrál si na chudinku. "Čtrnáct, ale ještě něco tu koupím." Prodavač se zarazil a tiše přikývl. Zasunul meč do levné pochvy, nebyl ani přijatelně dlouhý, ani úzký, ale bojovat se s ním dalo. "Dýky," odpověděla na jeho tázavý pohled, a on se ihned rozpovídal: "Mám tu několik párů, jsou dovezeny až ze Španěl, ale nebudou nejlevnější," lstivě ukázal tři krásné tepané dýky. "Potřebuji jednodušší." prohlásila stejným tónem Lilia, uvědomujíc si, že má v kapse už jenom osm mincí. A dýk potřebovala hodně. Muž se trochu zamračil a došel do zadní místnosti pro jiné. "Ty by šly." pohodila si obyčejnou, zato poctivě vyrobenou dýkou v dlani. "Chtěla bych je všechny čtyři." "Jistě," rozzářil se prodavač a začal je ukládat do koženého pásku, "Bude to devět mincí, to víte, přeprava až sem na ostrov..." "Myslím, že jsem ti vydělala už dost, obchodníku. Dám sedm mincí i za pásek. A nepokoušej mě." Propíchla ho očima. Kupodivu nic nenamítal.
"Proč jsme musely koupit tolik zbraní?" tázala jsem se zasmušile cestou ze stanu. "Možná se za tu dobu, co jsem tu nebyla, hodně změnilo, ale jedno ne: Beze zbraně nepřežiješ." řekla tiše Lilia, cestou ještě koupila lněnou vestu, ve vojáckém oblečení bylo nepohodlně, a nakonec i nějaké ovoce. Zůstaly jsme tak bez peněz, ale za to se mi Lilia zavděčila dvěma šťavnatými jablky.

(Angie)