Vrba

PART I.

Strčím ti ruce do…
Strčil by jí je kamkoliv.
Stará ("ukřivděná") možná láska. Psí oči a pohledy Tygra do prázdna. Neopětované pohyby těla, gest a smířené doteky milujícího.
Jsi na víc a ví to všichni. A nejvíc on. A deprese neodchází.
Ani po alkoholu.
Přišla vrba, mlčky poslouchající bez proutků, co žvaní. Může ti kývat, může plakat a smát se. Může… a víc už udělat nechce.
Čeká na toho, kdo tu není. Na toho o němž ví, že přijde. Proplete se jejími listy a řekne… "Ahoj."
Mlčí a kyne svými větvemi ve větru na pozdrav plačícímu poutníku.

PART II.

Vítr šeptá svou ukolébavku, bohové očišťují zem a vrba pláče. Celý kmen je jedna velká uplakaná hráz. Krev se valí, vře, slzy jsou skryty. Proutky se smutně sklánění k zemi a zpívají tajemnou píseň noci.
Zem je očišťována, ona pláče. Spolu s bohy, a tisíci jinými tvory, kropí půdu doteky vody.
"Zítra budu jiná. Nebudu čekat. Půjdu dál. Budu stromem, který vždy bude plakat pod doteky odlétajících ptáků," šeptala.
Strom, který pláče, ale nikdy nelituje.

(Araidna)