O smutném rohlíku

Byl jednou jeden rohlík. Rohlík Podrážděný a celkem i obecný. Ležel rozřezaně na několika částech stolu špinavého od polohrubé mouky a tvářil se nečekaně nadutě. A pak najednou zčistajasna dostal úplavici. Šel jsem otevřít okno, abych dovnitř vpustil trochu toho Slunce a čerstvé ranní inverze, která poletovala svěže velmi nízko nad zemí. Byla předávkovaná, ale měla docela hezké ženské vnady. I přesto jsem však neodolal a zeptal se ji: ,,Prosím tě, nemáš jednu Startku bez filtru?"
Zamilovaně se na mě podívala, a pak opovržlivě prohodila někde směrem mého levého ramene schumlanou krabičku z nekvalitního papíru.
,,Mám hned dvě, švarný junáku," zaševelila svým nechvalně notoricky proslulým basem. Pod nosem se ji vzedmuly kníry a zakroutila svým nevalným zadkem. No řeknu vám, měl jsem sto chutí stát se Měsícem a chladně ji padnout do náruče. Byla ledově klidná a já virtuózně bezbranný jejích pohybů, které se nebezpečně čím dál víc přibližovaly, zatímco ona sama zůstávala v poklidu kdesi v dálce. Pomyslel jsem si:
Tak dneska ráno si už asi nezakouřím. Ale aspoň bych si mohl své tváře zušlechtit kultivovaným krémem. Protože když se umyji a jsem čerstvý a k nakousnutí přibližně asi jako rakvička, tzn. přístupný smyslnosti a intimitě zubního kartáčku, dělá se mi pálivá vyrážka pod očima a já poté podléhám intelektuálnímu vytržení mysli z výborné, mandlově chutné zubní pasty. Zalezu pak vždy do suchého ručníku a snažím se na něco úpěnlivě soustředit.
Obvykle se soustředím na rohlík. Ale ten jen tak znuděně zíve. Zíve po částech. Zívá už několik dní. A tvrdne. Asi bych ho přeci jen měl hodit slepicím. Ale když poslední slepici jsem snědl už před dobrými osmi lety. Jmenovala se Julča a byla až nenápadně skromná. Vyzývavě se oblékala do modrých vytahaných šusťáků. Nosila fialové lennonky a zarputile se pokoušela zpívat Beatles. Kdybych ji nesnědl, hrozila ji dozajista nějaká blíže neurčitá hvězdná kariéra. A to bych si pak nemohl odpustit a vzpomínal na to ještě tak dva tři dny poté.
Ale vzhledem k tomu, že je čtvrtek, zajdu si koupit Reflex a pokusím se duševně obohatit. Dostávám totiž dojem nízké sebereflexe a decentní nepříčetnosti mysli. Ale to je spíše finanční otázka na téma lidské solidarity. Nicméně uchopím Bena v podpaží a půjdu se s ním vyvenčit. A ten rohlík?
Ten jsem nakonec daroval charitě. Občas se mi stýská po inverzi i Julči. Ale nesu to hrdě. Jsem totiž nenapravitelně smutný. Kapky melancholie mi stékají z čela a provokují ženy a mladé dívky. Ty mě klidně bez upozornění oslovují na ulici a říkají mi:
,,Ale notak, pane, upadl vám knoflík!"
A já, jakoby hypnotizován, se odevzdaně podvoluji dané situaci, jejich vůli a rozepínám se do všech směrů.

27. května 2004
pro Marki Mraki z Londona a zbytku světa

(Chlív Out)