Bílý havran II.

Paprsek ranního slunce mi zasvítil do tváře.
,,Áááá!" zívnu a protáhnu se. Rozhlédnu se po pokoji. Lena tu není. Vstanu, obléknu se a jdu se podívat do koupelny, jestli tam je Lena. Koupelna je však prázdná. Kde jen může být. Je to divné. Otevřu dveře od pokoje a rozhlédnu se kolem. Všude je ticho. Sem tam slyším po nedaleké silnici přejet auto. Rozběhnu se k parkovišti. Kde je auto? Co se to děje? Kam mohla Lena jet a proč mě tu nechala? Zamířím do jídelny s úmyslem použít tamější telefon. Vejdu dovnitř a spatřím Lenu, jak spokojeně snídá. Okamžitě jdu k ní.
,,Kde jsi byla? Hledala jsem tě všude. A kde máš vůbec auto?" vyjedu na ni dřív, než mě stačí zpozorovat. Podívá se na mě s překvapeným úsměvem. ,,Nechtěla jsem tě budit. Jsem celou dobu tady. A pokud jde o auto, tak to jsem přeparkovala včera večer, když ses sprchovala," řekne klidným hlasem.
,,Omlouvám se," podívám se na ni provinile.
,,To nevadí. Měla jsem tě radši vzbudit," usměje se na mě. ,,Tak se už posaď a dej si snídani!"
Hned, jak posnídáme, vyrážíme na cestu. Lena zapne rádio a začne si hlasitě zpívat. S radostí se k ní přidávám. Cesta ubíhá rychle. Už je poledne. Lena najednou vypne rádio.
,,Podívej se, vidíš tu vesnici?" ukáže prstem napravo. Podívám se směrem, který Lena ukazuje. Je tam. Velká vesnice a kolem hluboký les. Kdyby mě na ni Lena neupozornila, vůbec bych si jí nevšimla. Lena k ní odbočí. Čím víc se k ní přibližujeme, tím divnější mám pocit. Něco mi říká, ať tam nejezdíme. ,,Můžeme si sem zajít na oběd," vytrhne mě Lena ze zamyšlení.
,,Jo to je dobrý nápad. Mám už strašný hlad," souhlasím nadšeně a poplácám si kručící břicho. Vjedeme do vesnice. Kolem silnice jsou velké domy. Všechno kolem vypadá přívětivě. Lena zajede do středu a zaparkuje. Vylezeme z auta.
,,Je tu nějak mrtvo," rozhlédnu se po liduprázdném náměstí.
,,Je čas oběda, všichni jsou zalezení doma. Uvidíš, že za chvíli se to tu bude hemžit," uklidní mě Lena. ,,Podívej se, tam je restaurace!"
Nedočkavě vejdeme dovnitř. Je malá a hezká. Sedneme si ke stolu u okna. Za chvíli je u nás číšník s jídelními lístky.
,,Dobrý den, slečny," uvítá nás. Má černé vlasy vyčesané navrch. Podívám se mu do jeho černých očí. Jsou hluboké a tajemné. Ucítí můj pohled a krásně se na mě usměje. Ach jo, cítím se jako puberťačka. Přeji si, aby jeho pohled nikdy neskončil. Vtom Lena nečekaně zakašle. Naše pohledy se polekaně odtrhnou. Lena se na něj významně až skoro zlostně podívá.
,,Můžu nám objednat?" řekne trošku podrážděně.
,,Jistě," podívá se na ni tak trošku provinile.
,,Takže, přineste nám dvě pizzy a minerálky," objedná pro obě.
,,Za chvilku to bude," usměje se číšník už trochu jistěji a odejde.
Lena se do mě zavrtá pohledem.
,,Co to mělo znamenat? Mohli jste na sobě oči nechat," řekne kapku podrážděně.
,,Vážně?" vykulím na ni nevěřícně oči. ,,To se ti asi zdálo."
Lena mě nepřestává pozorovat. Předstírám, že mě zaujal nápojový lístek. Ticho přehluší melodie Leninýho mobilu.
,,Haló?" řekne Lena do telefonu. ,, Ano, všechno je v pořádku...jo, jsme.... ..dobře,zařídím!" položí telefon a záhadně se usměje.
,,Kdo to byl?" zeptám se. Lena se místo odpovědi podívá na číšníka, který už přinesl jídlo. Jeho pohled se zase setká s mým. Letmo se na mě usměje a odejde rychle pryč.
,,Mňam, ta pizza je skvělá!" pochvaluje Lena. Dám si první sousto do pusy. Cítím jeho pohled. Podívám se k baru. Stojí tam a upřeně mě pozoruje. Odtrhnu oči. Můj pohled upoutá lístek, který čouhá pod mojí pizzou. Něco mi říká, abych ho Leně neukazovala. Nenápadně ho vytáhnu, rozevřu pod stolem a čtu: ,,Uteč! Pryč odtud!"
Co to má znamenat? Kdo ho tam dal? Nechápavě se podívám k baru. On se na mě pořád dívá. Jeho pohled je prosebný.
,,Tobě to nechutná?" zeptá se mě Lena zničehonic. Polekaně sebou trhnu.
,,Ne, je to dobré," řeknu rychle.
Je to divné. Proč bych měla utíkat pryč? Copak mi tu hrozí nějaké nebezpečí? Vůbec nic už nechápu.
,,Zaplatíme!" zavolá Lena na číšníka.

(Estasy)