Teď

V údolí, ano v údolí jsem se musel zrodit, mezi dvěma hřebeny. Rostly tam nádherné, mohutné listnáče, z jejichž plodů jsem ujídal. Zem byla vlhká, plná čerstvě spadaného listí, na mýtinách už všechno odkvétalo, ale ještě se dá brodit trávou naboso. Bylo to začátkem podzimu, slunce září nad vrcholky mých snových hor a osvětluje stromy a kameny tak, jako to dělá osvětlovač v divadle, stín musí být harmonický s okolím. Přišel jsem z temnot země, první paprsky slunce, ta světla jež ke mně natahovala ruce, přivítala mě jako bratra, objala mě. Procházel jsem tou krajinou mohutných stromů, pozoroval rytmyku vlnění terénu, kopce střídající hluboká údolí, jejichž dna skrývají poklady nových životů, hluboko v temné, vlhké noci, která si tě zase přikreje listím. Nasládlá vůně tlejícího listí mě šimrá v nose, vítá.
Na jaře jsem se probudil, abych zjistil, že údolí mi je malé, nevadily mi stromy, ale chtěl jsem vidět dál, než jen na nejbližší hradbu kmenů. Poprvé jsem se na tom nejvyšším kopci rozhlédl po krajině: pole, na nichž se vlnící tráva připomíná moře, moře které jsem neznal, zelené moře plné květů. A hory, ano hory to byly, kdo mě láká. Šel jsem borovicemi až k prvnímu jezírku, studená, ledová voda v níž se odráží šeď mraků a hor, zelené a hnědé barvy a na vrcholcích kapky bílé, studené vody, která neteče. Studené jaro s trochou deštíku.
Začal jsem stoupat, čím výš jsem byl, tím řidší byly mé milé borovice, zato se zde hromadí vysoká tráva, taková zajímavá špičatá, zelená kopí vztyčená do vzduchu, jakoby připravená na zteč, jakoby prosila o pomoc: dýchej ať můžu taky dýchat. Kamínky na cestě trochu tlačí do bosých nohou, to je nádhera. Vrcholek ale nelze najít, je tu všude kolem. Já jsem vrchol.
Ta krajina. Ta krajina je zajímavě členěná. Na konci je modř, barva nanesená štětcem na krajinu, na ohromné vlnící se pole.
Vracím se zpět. To jezero dole mě volá. Vítr zvedá prsa jeho hladiny, natahuje ruce a chce mě obejmout. Zpátky ve vodě, chladná modrá masa, matky objetí. Hladina je pohybující se krajinou a dole, hluboko pod ní je ještě jedna. Zelené chaluhy rostou na prázdném kameni a vlní se jako stromy ve větru. Zase jinde, jinak, ale ne zpět, jinak.

(Sal)