Kolotoč

Kdyby věřil v nějakého Boha, modlil by se. Ještě dnes ráno ji prosil, ať je na sebe opatrná…neměla se namáhat. Teď umírala a on s tím nemohl nic udělat. Jen tak, sám pro sebe prosil, ať o ni nepřijde. Není to dlouho, co ji našel. Po všech těch letech…Ne, teď nemůže odejít. Nesmí…nesmí mu zemřít. Neznal by lásku – nebýt jí. A ani o tohle poznání předtím nestál. Teď je ale všechno jinak. Udělal by všecko na světě. Ale už nebylo co. Místního lékaře i čarodějku už přivedl… má prý být u ní… Co by mohl ještě udělat? … Mohl by odejít s ní … Ano, mohl by… Byli by spolu… nebál se znovu zemřít.
V jejích očích se zablesklo… „ To tě nesmí ani napadnout, Selty…“ lehce se usmála „…víš přece, jak tě miluju.“ Stále se usmívala…byla už smířená. Byl u ní on…její muž, láska, celý svět. Ničeho se už nebála. Ani zemřít, dívajíc se do černých očí přetékajících bolestí…
Ona odešla! Připadalo mu nemožné, že sám ještě dýchá, že jeho srdce nepřestalo tlouci společně s tím jejím. Odešlo mu to jediné, co tady za to stálo…

.

.

…dlouhý výdech…nádech…ne, na smrti není nic zlého…

.

.

Hm. Bezpochyby s ním je legrace. Nejde se přestat smát, když je s ním…je na něm něco…zvláštního…Neuvěřitelné oči…je zajímavější, když se nesnaží ji bavit…když se nesnaží nikoho bavit…když nemluví…
Odpovídá mu: „…ne, to nestojí za to.“ … „A co za to stojí?“ … „Jen láska. Udělala bych pro ni cokoli…“ Zamyslela se…co je s ním? Hloubka jeho očí teď byla několikanásobná. Mohla by dostat závrať…co se stalo? Co řekla špatně? Co mu vadí na lásce? … „Co ti vadí na lásce?“ … „Nevím co to je. Neznám to. Nikdy jsem to nezažil.“ …sakra…zvážněl hodně…jak jsme k tomu vůbec došli? … „Počkej, není Ti patnáct…jak myslíš to nikdy?“ … „Nikdy jako NIKDY. A to mám něco za sebou. A ani to nikdy nepoznám.“ …usmála se… „To nemůžeš nikdy říct.“
Teď se jí zdálo , že velice podcenila tu hloubku, prázdno a bolest těch černých očí…

(Sunmoon)