Nejsi na to sama...

Kolikrát jsi přemýšlela, proč něco nejde, proč nemůžeš být s ním a kolikrát si nad tím asi lámal hlavu on?! Mnoho energie jste tomu dali, aniž by se někde v dáli objevovalo řešení. Že je to jeho vina? Že to včas nepoznal? Co je to ale prosímtě to Tvoje slavné „včas“? A co je potom pozdě? Sama nevíš. Není včas náhodou „kdykoli než je pozdě“ a pozdě není dokud ještě žiješ a dýcháš? Nebo myslíš, že pozdě je tehdy, když už tě on nebude zajímat? Ale copak by se mohlo vyplatit to tvé „včas“, pokud připouštíš, že tě přestane zajímat? Nepřestane, to víš už dávno, ne? Je to TAK prosté. Oba jste tolik soustředění na to, abyste se toho druhého nějak nemístně nedotkli, že ani jednoho z vás nenapadlo říct: „Chtěl bych být s tebou.“ Tak, jednoduše. Myslíš si, že bys ho nedokázala udělat šťastným? A co on? Myslí si, že tvé nároky jsou takové, že by je nedokázal splnit? To sis nikdy neuvědomila, co? Ani jeden z vás to nechtěl riskovat. Odmítnutí, ponížení, ztráta. Příliš ti na tom záleží. Chápu, nemůžeš o něj přijít. Je to tvoje srdce…ano…ne, nevyváděj tolik, nebreč, vím že se bojíš. Ani sis nikdy sama sobě neodpověděla na tak logickou otázku, jestli s ním chceš být. Jestli bys chtěla. Nesnášíš se za tu zbabělost a sama sobě to omlouváš, že to prý „není tak snadné“. Jenže…ono JE to snadné. A ty to víš. Ale dáváš si pořád pozor na věci, co si přeješ…Jen ti nevím, jestli to není o to horší. A snad i zapomínáš na impulsy – ty drobné náznaky, které učinil on. Protože – on to tak přece nemyslel, ne? Co by se stalo, kdybys ho vzala za slovo? Co kdybys místo toho shazování všeho ze stolu a přecházení něčeho „jakože bez povšimnutí“, se tomu věnovala? Řekla bys tenkrát – „ano taky mě někdy mrzí, že nejsme sami, abychom mohli být spolu víc…“ – jenže tos tenkrát fakt takhle necítila, viď? Radši jsi utekla – není možné, aby on to věděl už TAK dávno… anebo… ne, na tohle nepřijdeš a on ti to stejně neřekne, má drahá…
A pak…pak taky říkal že se na něj dá zvyknout a tys odpověděla, že si ale zvykat nechceš! Že vždycky ho chceš cítit a vnímat. Dál ses nad tím ani nezamyslela, zase jsi to vyhodila do koše na špatné nápady.
Já vím…nikdy to neřekl přímo. Ty taky ne… No…nechceš to příště nejdřív probrat i se mnou? Jsem tu pro tebe vždycky…jen mne k tomu pustit – to bude možná složitější, viď? Ale řešíš to už moc dlouho, je na čase pustit ke slovu taky svůj rozum…

(Sunmoon)